Radka Denemarková

Gita Lauschmannová es una joven judía de 16 años que regresa a su casa en la región checoslovaca de los Sudetes después de haber sobrevivido al exterminio en Auschwitz donde han muerto sus padres y su hermana mayor. Cuando abre la puerta del que había sido su hogar se encuentra con una familia sentada a la cena en la mesa del comedor que le dice que ésa es su casa y que Gita no tiene nada que hacer allí. Gita descubre poco a poco que no sólo se ha quedado sin hogar sino que la opresión y la barbarie están lejos de terminar. Huérfana y pobre y sin lugar alguno al que regresar, para Gita la vida ya no es cuestión de bondad y maldad sino de pura supervivencia. Sesenta años más tarde, Gita regresa a su pueblo natal. Ha llegado el momento de exigir justicia. Su llegada trastorna a los que habían sido sus vecinos. Porque todo el mundo tiene algo o mucho que ocultar. También Gita.… (mer)

Především je nutné říci, že kniha Radky Denemarkové je úctyhodné dílo, jehož ocenění v soutěži Magnesia Litera (Litera 2009 za publicistiku) bylo rozhodně zasloužené. Přesto tato kniha není prosta určitých přešlapů... Ostatně, leccos o tom napoví i recenze, které jsou přehledně zveřejněny na webu vydavatele: http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/nakladatelstvi/ostatni/item-395

Psát publicistické dílo o člověku, jehož dotyčný publicista dobře zná je vždycky ošemetné. Psát publicistické dílo o významném (a kontroverzním) divadelním režisérovi se záměrem, nenapsat běžnou "učesanou" monografii ještě ošemetnější, zvlášť, pustí-li se do psaní nikoli publicistka či teatroložka, ale spisovatelka. Příběh Petra Lébla navíc komplikují otázky, na které by fundovaně mohl odpovědět pouze psycholog či psychiatr. Všechny tyto "ale" také znamenají největší vakáty dané knihy. Avšak nepředbíhejme...

Radka Denemarková se rozhodla nenapsat běžnou "objektivní" publicistickou práci, údajně proto, že se jí, při snaze po "objektivním" psaní, z textu ztrácelo mnoho podstatného, ne-li nejpodstatnějšího. Zůstala "vypreparovaná fakta" o Petr Léblovi, ale zmizel Petr Lébl...

Osobně mi, při čtení knihy, subjektivní pohled autorky nikterak nevadil. Ta kniha se skutečně čte dobře, je strhující jako dobře napsaný román a přitom nemám dojem, že by se z textu ztrácela podstatná fakta. Přitom je ovšem její čtení poměrně vyčerpávající a místy i hodně bolavé.

Problematické se mi ovšem jeví autorčiny soudy o Léblově inscenacích. Právě zde je nejvýrazněji vidět jak to, že Denemarková jednoduše není teatroložka, tak to, že nemá jakoukoli osobní zkušenost s účinkováním na divadelních prknech. Léblovy inscenace hodnotí zásadně zvnějšku, z pozice diváka, nikoli z pozice tvůrce. Právě proto je pro ní tak těžké pochopit mnohé Léblovy pohnutky (ostatně, empatie Denemarkové občas chybí i v jiných ohledech). Její soudy o Léblových inscenacích se mi zdají příliš příkré a odsuzující. Ostatně, knize by určitě prospělo více fotografické dokumentace jednotlivých inscenací, neboť fotografie by určitě řekly více, než sáhodlouhé popisy, jakkoli pečlivě a barvitě napsané. Ideální by samozřejmě bylo, pokud by součástí knihy byl přímo dvd disk se záznamy těchto představení nebo alespoň s jejich reprezentativním průřezem, ale to už bychom asi opravdu chtěli příliš.

Problematické jsou ovšem na druhou stranu také zmínky o kritice. Popisuje-li autorka divadelní kritiky téměř jako parazity, kteří se přiživují na díle tvůrčích umělců, dopouští se tím přesně téhož černobílého pohledu, který u Lébla zhusta kritizuje.

V knize také citelně chybí vysvětlení, čím to vlastně Petr Lébl trpěl. Kromě depresí, které jsou autentickými Léblovými deníky ilustrovány poměrně hojně je tu zmínka o halucinacích (schizofrenie?) ovšem bez toho, že by z toho autorka vyvodila nějaký, nejlépe odborným soudem psychiatra podepřený závěr. Krátká citace z lékařské zprávy, navíc bez jakéhokoli komentáře či vysvětlení, se mi zdá zcela nedostatečná. Je přitom jasné, že právě Léblovo duševní onemocnění bylo minimálně v poslední fázi jeho života základním určujícím faktorem a také klíčem k jeho jednání. Mnohé by k Léblově životu a motivech ovšem mohl říci i dětský psycholog. Ani v tomhle případě nejsou autorčina vysvětlení a argumenty nijak zvlášť přesvědčivé a působí dojmem, že Denemarková ve svých soudech "vaří z vody".

Na závěr musím pochválit grafické zpracování knihy (autorem grafické úpravy je Helena Šantavá, ale svým dílem k ní nepochybně přispěla i sama autorka textu). Pokud by samotný text knihy byl pro samotného Petra Lébla patrně nepříjemným překvapením a šokem, pak grafické provedení knihy by jej určitě potěšilo. Odráží mnoho z Léblovy hravosti a nespoutanosti a určitě zaujme nejednoho milovníka kvalitní a výtvarně působivé typografie.

Přes uvedené výtky kniha určitě stojí za přečtení a to nejen v případě, že se čtenář úzce specializuje na osobnost divadelnho režiséra a scénografa Petra Lébla či na problematiku českého divadla osmdesátých a devadesátých let.… (mer)